Každý majitel kočky to zná – voláte ji jménem, hledáte po bytě a ona si vás sotva všimne. Oproti psům, kteří reagují nadšeným vrtěním ocasu, kočky zůstávají zdánlivě netečné. Ale co když to není o tom, že by váš hlas nepoznaly, ale jednoduše ho jen ignorují? Nová studie japonských vědců přináší jasnou odpověď.
Kočky vědí, kdo na ně mluví
Výzkumníci z Tokijské univerzity provedli experiment, ve kterém testovali reakce dvaceti domácích koček na různé hlasy. Nejdříve jim pustili nahrávky tří cizích lidí, kteří volali jejich jméno. Poté jim pustili hlas jejich majitele. Pozorně přitom sledovali detaily v chování koček – pohyb uší, ocasu, hlavy nebo rozšíření očí.
Výsledky byly jednoznačné. Jakmile zazněl majitelův hlas, všechny testované kočky změnily své chování. Byly viditelně zaujaté a projevily známky rozpoznání. Oproti reakcím na cizí hlasy bylo jasné, že kočky přesně vědí, kdo na ně mluví. Jenže na rozdíl od psů neměly potřebu na volání nějak výrazně reagovat. Proč tomu tak je?
Kočičí historie vysvětluje jejich chování
Kočky nejsou neposlušné jen z rozmaru. Jejich odlišná reakce oproti psům má kořeny hluboko v historii domestikace. Psi byli po tisíce let vychováváni k tomu, aby poslouchali povely, pracovali s lidmi a byli jim věrnými společníky. Vzniklo tak silné pouto mezi člověkem a psem, které se odráží i v jejich chování dnes.
U koček byl vývoj jiný. První domestikované kočky se objevily před zhruba 9 tisíci lety, kdy se začalo rozvíjet zemědělství. Lidé je nevybírali podle poslušnosti, ale spíše podle jejich loveckých schopností. Hlodavci ohrožovali zásoby obilí, a kočky se jako přirození lovci postaraly o tento problém. Žily tedy poblíž lidí, ale nebyly na nich přímo závislé. To jim dodnes zůstalo – vnímají lidi spíše jako společníky než autority.
Vaše kočka vás tedy slyší, poznává váš hlas, ale jestli na vás zareaguje, to už je jen a jen na ní. A možná právě proto si kočky tolik ceníme – jsou své a dělají si věci po svém.
